Dokonalá svatba

Takhle dojebanou svatbu jen tak nevymyslíš!

Odjaktěživa jsem se upínala k dokonalosti a preciznosti. Jsem beran s ascendentem v panně a vím, že jedním z mých životních úkolů je od tý preciznosti polevovat a přijímat věci nedokonalý. Takový, jaký jsou (třeba sebe :))

Myslím, že dokonalou svatbu chce snad každá žena. Osobně jsem se nikdy k potřebě svatby neupínala, ale nepochybovala jsem o tom, že když budu svatbu mít, bude to jedna z nejdokonalejších svateb, jaký kdy spatřily světlo světa!! .. no, řekněme, že když by mi to vyšlo, neměla bych teď o čem psát. Jenom bych nasdílela perfektní svatební snímky na socky, ukázala svůj bezchybný svět, utvrdila bych svoje ego v iluzi o vlastní dokonalosti, podráždila pár závistivců a nemělo by to žádnou přidanou hodnotu.

Řekněme, že díky mý svatbě mám zase možnost posdílet pár myšlenek, který třeba někoho pobaví nebo potěší, že není na světě sám, komu se věci serou pod rukama, a že takovej je prostě život.

S Martinem jsme se zasnoubili v prosinci 2020. O datumu naší svatby jsme se nemuseli rozhodovat moc dlouho, shodli jsme se na 25. září, což je datum našeho výročí. Naše svatba tedy vycházela na naše dvouleté výročí. Je to krátká doba na sňatky? Těžko říct:) vlastně vztah s Martinem byl v tu dobu mým nejkratším vztahem, jaký jsem kdy měla. Ale zároveň nepochybuju o tom, že s tímhle mužem dokážeme společně vyřešit každou překážku, která nás v životě potká.

Začali jsme tedy plánovat naši svatbu. Aby byla opravdu jako z pohádky, a my si ji užili v plný parádě a bez stresů, že jsme něco nedomysleli, rozhodli jsme se jít cestou se svatební koordinací za zadkem. Měli jsme vybraný super místo, a po zohlednění našich přátel a rodinných příbuzných jsme se dopracovali k tomu, že to bude celkem velká svatba.

Mračna nad mojí vysněnou svatbou se začaly stahovat ve chvíli, kdy jsme přemýšleli nad tím, že “co když” bude vše připravené a zaplacené .. a pak přijde další “neočekávaná” vlna, místo svatby bude lockdown, a peníze, který jsme měli na tuhle událost našetřený budou v řiti (ano, nemalá záloha za pronájem prostoru se platí velmi dopředu a je nevratná. Maximálně lze přeložit termín, ale na to píchám žejo :D). Dohodli jsme se, že svatbu uděláme prostě malou, ve čtyřech a jen sami pro sebe.

A přede mnou se zrodil úkol přijmout svatbu, která nebude uplně dokonalá. To bych ale nebyla já, abych i v malý soukromý svatbě nedokázala najít ten potenciál “dokonalosti”:D Padla myšlenka, že by bylo zajímavý mít svatbu s hlavou v oblacích. V balonu. Martinovi se přes jeho kamaráda podařilo zajistit balón, a taky oddávající s matrikářkou (který by byly ochotny letět). Super, takže se budem opravdu brát v balónu!

Moje svatební šaty byly rovněž ve znamení přijímání “nedokonalosti” .. Rozhodla jsem se pro šaty, který pro mě jsou srdcovou záležitostí. Žádná okázalost. Vlastně se pro příležitost svatby vůbec nehoděj 😀 Ale mám je ráda.

Vyjde to? Nevyjde to???

Pár dní před svatbou jsem byla jako na trní. Foukal vítr, což jsou pro let balónem naprosto nevhodný podmínky. Předpovědi byly tak 50:50

. Naše “ano” v oblacích buď bude nebo ne. Uvolnila jsem se tak, že jsem to odevzdala Vesmíru (jak s oblibou říkám), protože se to stane tak, jak se stát má. Všechno, co nastane, bude v naprostým pořádku. Od tý chvíle jsem už byla v klidu. Potenciální hrozbu, že se mi bude chtít na záchod zrovna ve chvíli, kdy fakt nebudu moct nikam zaběhnout, jsem vyřešila půstem. Všecko tedy bylo ready. Když jsme se pak den před svatbou dozvěděli, že povětrnostní podmínky budou pro let OK, nebránilo už nic tomu, aby moje malá “nedokonalá” svatba byla naprosto dokonalá.

Večer před svatbou jsme dorazili do hotýlku, kde jsme se se svědky a mým bráchou ubytovali. Dali jsme véču (já teda ne, jen jsem posrkala trochu vývaru :D), skleničku burčáku, a s Adélkou (mojí svědkyní) jsme se stáhly na pokoj, abysme dořešily důležité ženské předsvatební věci:)) Spát jsem šla celkem brzo, abych byla na druhý den fresh, a byla jsem připravená sledovat sny, které by mi moje duše mohla poslat před tak důležitou událostí. Žádný sny jsem nepochytala, což pro mě bylo takový pokojný znamení, že je vše v pořádku, a že je moje duše v souladu s tím, co se děje. Jsem přesvědčená, že kdyby to v pořádku nebylo, duše by mi do toho začala prostřednictvím snu kecat 🙂

V 6 ráno (půl hoďky před odchodem) nám klepe na dveře brácha. Tváří se jak na pohřbu a říká, že Martinovi je špatně, že už od brzkýho rána zvrací. Že se ale snaží dát dohromady, abysme mohli letět. Hned jak to řekl, bylo mi jasný, že je všechno v prdeli. Proč zrovna teď ??? V Martinově případě je to v tomhle ohledu trochu komplikovanější (táhne si s sebou něco nevyřešenýho a zatím jsme nepřišli na příčinu). Naposledy, když ho tahle příhoda postihla, ležel celý den v posteli a zvracel. A když už pak neměl co, stahoval se mu žaludek naprázdno.

Moje pocity v tu chvíli bylo naprostý zoufalství a obrovská lítost. A pak taky vztek.

Opravdu musel žrát toho burgera na oběd a na večeři si dát ještě steak?? A zalejt to ještě panákem s klukama? Kdyby se nechoval jako blbec, tak se tomuhle dalo předejít!! Emocím a myšlenkám jsem se nebránila. Po chvíli jsem se hodila do klidu, posbírala zpátky svoje racio, a šla za Martinem do pokoje.

Původní plán teda byl potkat se až u balónu, aby tam byl takovej ten “wow efekt”, ale karty se trochu zamíchaly. Vypadal hrozně. Bylo mu fakt zle. Přišla jsem k němu, bylo na něm vidět jak ho celá situace mrzí.  “Mně je to tak strašně líto”. V očích měl slzy. Jednak od toho nekončícího blití a jednak z lítosti. Beru mu hlavu do dlaní, a říkám, že je to v pořádku. Že se nic neděje a ať si jde zpátky lehnout. Nechtěl. Říkal že se dá dohromady. Šla jsem tedy zpět na pokoj, zabalit se a připravit se na odjezd.

K balónu jsem jela s bráchou a Adélkou, a po cestě vládla taková ponurá nálada. Přes cestu nám přeběhla kočka, a Adélka to okomentovala, že “aspoň že nebyla černá” .. bráchova odpověď “ty rasisto” v našem autě dost polevila atmosféru. A vzápětí nám přes cestu přeběhla další kočka. No, hádej milý čtenáři, jakou ta kočka měla barvu :DDDD

Dorazili jsme na místo srazu. Martin akorát blil někde za chatkou. Pilot balónu říkal, že takový stav na let není, ale že balón může přivázat, a že nás může vyvézt do nějakých 20 metrů, abysme jakože tu svatbu měli v tom balónu, a přitom mohli kdykoli přístát, když by bylo potřeba. Šla jsem za Martinem. Říkala jsem mu, že tohle nemá význam. Že je blbost, abysme to někam tlačili, a že mě žádnej balón nezajímá v situaci, kdy je mu špatně. Protože by si to nikdo z nás stejně neužil.

Řekli jsme si, že balón teda odvoláme, a pak mě Martin poslal pryč, protože se na něj valila další blicí vlna. Po chvíli přišel za námi, balón jsme odvolali, a řešili, co dál. Jestli obřad proběhne, případně kde. Vzdálili jsme se s Martinem na dalších pár minut do soukromí, kde jsem mu říkala, že klidně svatbu můžem odložit.

Vznesla jsem myšlenku, jestli třeba tahle příhoda nemůže být nějaká zpráva z jeho podvědomí, a že by bylo možná dobrý si vzít čas a promyslet, jestli o svatbu se mnou vážně stojí.

Jestli by nebylo dobré to o nějaký čas odložit. Martin se zamyslel, a pak řekl rozhodně, že si mě chce dneska vzít. Jen možná bude lepší, když se teď půjde někam natáhnout a odpočine si. Já to všecko jen odkejvala. Chtěla jsem hlavně, aby mu bylo dobře. S tímhle jsme se vraceli zpět k naší svatební skupině.

Začali jsme řešit kde a kdy se znovu potkáme, načež mi to celý přišlo tak moc zkomplikovaný, že jsem převzala iniciativu. “Ne, takhle to nebude. Martine zvládneš to ještě teď? Vydržíš? Nechci paní oddávající a matrikářku tady nahánět a blokovat jim celý den. To samý platí pro svědky. Nebudem to roztahávat na celý den.” A bylo rozhodnuto. Sjeli jsme kousek k jedný navrhovaný vyhlídce, kde obřad proběhl.

Bylo to celý zvláštní. Cítila jsem se divně. Několikrát jsem si dělala test reality a zkoumala jsem, jestli nejsem ve snu 😀 v nějakým dost debilním snu. Ne, byla to realita. Celou dobu jsem se snažila stavět do role pozorovatele, odosobnit se od toho. Myslím, že se mi to celkem povedlo. Kdosi za mě řekl “ano” a po chvíli jsem se už podepisovala novým jménem 😀

Po obřadu jsme jeli hned domů, kde můj manžel ..  O_o .. zaplul rovnou do postele. Já se zašila v obýváku, abych si tak nějak odžila tohle “utrpení” a zpracovala celej tenhle svatební fail. Jako vždycky, když se ocitnu v nějaký nepříjemný situaci, hledám příčinu nejdřív u sebe.

Moje přesvědčení, že dostáváme od života vždycky jen to, co si zasloužíme, je prostě neoblomný.

Čím jsem si to přitáhla? Co jsem mohla udělat jinak? Pochopila jsem, že je to další kus práce s tématem “snahy o dokonalost”. Prostě přijímat věci takový jaký jsou. Byť se tváří jako nedokonalý, nebo třeba totálně domrdaný 😀 Pocítila jsem vděk, protože v celkovým součtu se mi v životě daří ve věcech, který jsou doopravdy důležitý. Jsem zdravá, mám silný tělo s úžasnou imunitou, milujícího partnera (manžela O_o ), zdravou rodinu, přátele.

Jsem bohatá.

(moudrý člověk pochopí, že skutečný bohatství je o něčem jiným, než o tučným kontě)

Martin se probral tak nějak k odpoledni. A když jsem poznala, že jeho zdravotní útrapy byly zažehnaný, a že už je dobrej, mohla jsem konečně pustit za ten den nahromaděný emoce. Věděla jsem, že už je v pohodě natolik, že unese moji lítost, smutek a bolest. Pak jsem s ním posdílela i vděčnost, a všechna uvědomění, která jsem si z celý tý fakin akce odnesla.

Vzal mě za ruce, hluboce se mi podíval do očí. Aniž by cokoli říkal, pocítila jsem, že moji bolest vnímá, přijímá a upřímně se mnou soucítí. Pak řekl: “miláčku, vím, že jsem ti zkazil svatbu a moc se ti za to omlouvám. Beru si na sebe plnou zodpovědnost za to, co se stalo. Protože jsem tomu mohl předejít.” Nahned jsem se rozplakala. Dojetím, vděčností, že mám vedle sebe muže, který nejen že dokáže přijímat moje emoce, ale dokáže taky odložit svoje ego, podívat se do sebe, a přiznat svoje selhání.

Pochopila jsem, že samotná svatba byla pro nás rituálním potvrzením, že spolu dokážem překonat všechny překážky, který nám život naháže do cesty. I když to třeba může bolet. Vstoupili jsme do manželskýho svazku s otevřeným srdcem a bez nadvlády ega. Nepochybuju o tom, že půjdem spolu cestou Životem, dokud nás Smrt nerozdělí.

Plánovala jsem si svatbu s hlavou v oblacích. Ale Vesmír rozhodl, že bude lepší, když zůstaneme nohama na zemi. Moje “ano” nebylo vyřčeno v dokonalosti. Ale v opravdovosti. Říkám ano opravdovýmu životu. Takovýmu životu, jaký prostě je.