Stín – naše nevědomá část

Co se stane, když náš Stín budeme potlačovat?

Nešťastná událost na Filosofické fakultě je ukázkovým příkladem toho, kam až potlačování Stínu (sebe sama) může v krajním případě vést. Dlouhodobé potlačování našeho Stínu může mít za následek to, že si Stín prorazí cestu ven přes bariéru, která ho držela na uzdě. Následně pak přebírá kontrolu nad vědomím člověka.

Jsem přesvědčená, že kdyby si společnost byla vědoma svýho Stínu (nevědomí, potlačený osobnosti, potlačeného já), kdyby si lidi uvědomovali svoji podstatu, sami sebe .. neděly by se takový šílený věci.. 

Každý z nás (opravdu KAŽDÝ) má svoji světlou a temnou stránku.

Ta světlá stránka je takový to, jak se prezentujeme navenek. Jak jsme byli vychovaný. To, jak se snažíme působit, jak chceme vypadat, jak o sobě smýšlíme, co o sobě víme, to vědomé.. To CO JSME.

No a ta temná stránka naší osobnosti? To je ta, kterou nikomu neukazujem. Protože je nežádoucí. Potlačujeme ji. Tuhle část naší osobnosti nikdo nemá rád, je naprosto nepřípustná. Nikdo ji neměl rád, když jsme byli děti. Možná jsme za ní byli i trestaní. Tak jsme se naučili ji potlačovat. Vytěsnili jsme části našeho já do nevědomí. Dotáhli jsme to až tak daleko, že si tuhle část ani NEUVĚDOMUJEME. Říká se tomu Stín. Potlačená, nevědomá část naší osobnosti. 

Důležitý je zmínit, že ať se nám to líbí nebo ne, tahle část osobnosti, tahle temnota k nám prostě PATŘÍ. Znovu si dovoluji opakovat, že tohle má v sobě KAŽDÝ z nás. Ať si to připouštíme nebo ne. Ať s tím souhlasíme nebo ne. Temnota je naší součástí. Je součástí každýho jedince, každý rodiny, každý společnosti. A pokud nechceme, aby nás pohltila, je na místě, abychom jí věnovali pozornost. 

Jak se náš Stín vytváří? 

K pochopení, jak a kdy vzniká náš Stín je potřeba jít do našeho dětství. Každý z nás prošel nějakým procesem výchovy (rodinou, společností, školou či jinou institucí) Obvykle nám tenhle proces diktuje, jací máme být, jací bychom měli být a JACÍ BÝT NESMÍME.

Mladé bytosti velmi rychle pochopí, jaké být nesmí. Protože když projeví byť náznak toho “nepřípustnýho”, přijde bolestivý trest. Pohlavek, zmlácení, dostanou pěstí, urážky, nadávky, ignoraci, ledovou sprchu, odmítnutí. Malé dítě hodně rychle pochopí, jak se má chovat, aby si zasloužilo lásku. Začne tedy potlačovat svoji osobnost, emoce, a začne nabízet jen tu část sebe, která je akceptovatelná. Která může být milována.. nebo za kterou nebude potrestáno.

A tady se rodí průšvih. Vzniká Stín. Část osobnosti člověka se potlačuje a ukládá do nevědomí ..

My dospělý, si pochopitelně myslíme, že děláme správnou věc. Vychováváme přece “dobrého člověka”. Je důležité ho profackovat, když si dovolí lhát. Aby si to dobře zapamatoval a neopakoval to.. Opravdu?

Proč potom děti “dobrých lidí” často dělaj tak děsivé věci? Proč naoko naše rodina ve společnosti vypadá, že je naprosto v pohodě, ale jakmile se zavřou dveře bytu vypukne peklo? Proč si spousta lidí nepamatuje svoje dětství? Proč máme závislosti na alkoholu? Proč nemůžeme spát? Před čím utíkáme? Proč člověk, který je z dobré bezproblémové rodiny, slušný a tichý dokáže napáchat takový zvěrstva? 

Vzpomeňme si na výpovědi sousedů, přátel či rodinných příslušníků, když se někde stane podobná tragédie .. “Vždyť on byl takový hodný! Vždycky se usmíval, vždycky pomohl!” … a podobné. Výpovědi jsou pochopitelně doprovázené obrovským překvapením… 

Jak rozpoznat, co je našim Stínem?

Tohle je na jednu stranu strašně easy a zároveň těžká věc. 

Na začátek považuju za důležitý zmínit, že všichni máme v sobě všechny lidský vlastnosti, který tě napadnou. I ty “dobrý”, i ty “špatný”. Ano, všechny. I ty, se kterýma naprosto nesouhlasíme. Ano, máme je všichni. Tebe se to týká taky. I tebe Matouši. Ano, i tebe Lucie. 

V čem je to easy? V tom, že když nás něco sere v okolí nebo na to máme nějakou emoční reakci, je to naše téma, aniž bychom to chtěli vidět. Aneb – co se tě dotýká, to se tě týká. 

V čem je to těžký? Že si to vůbec nechceme přiznat 😀 .. začneme se týhle myšlence bránit, racionalizova a křičet “ALE JÁ BYCH NIC TAKOVÝHO NIKDY NEUDĚLAL!!” Je mnohem jednodušší ukazovat prstem na svět okolo. Na ty lidský zrůdy, stvůry, svině, hajzly, démony, sobce, lháře, zloděje, vrahy, zasraný politiky, ilumináty, rodiče.. whatever.. zkrátka věř, že kdykoli máš potřebu poukázat na to, jak je někdo strašně špatnej, ukazuješ tím akorát sám na sebe (akorát si to neuvědomuješ).

Nešťastná situace, která se udála, se mě dotýká velmi (kdyby se mě nedotýkala, nemám potřebu reagovat tímhle příspěvkem) Cítím obrovskej smutek, lítost a soucit se všema zraněnejma bytostma. Co však necítím, je zlost. A (k mýmu vlastnímu překvapení) nemám potřebu ani nikoho odsuzovat. Zdůrazňuju, že to NEZNAMENÁ, ŽE S TÍMHLE HRŮZOSTRAŠNÝM ČINEM SOUHLASÍM nebo že bych měla vůči tomu pochopení. Uvědomuju si však, že i tahle bestiální část je součást mě. Součást veškerýho lidství.

Všeobecně – čím víc osobního Stínu dokážeš rozpoznat a přijmout, tím míň tě bude srát okolní svět. A tím menší pravděpodobnost je, že tě Stín pohltí a uděláš nějakou totální píčovinu. 

Co všechno spadá do Stínu? 

Vlastně všechno, co si o sobě neuvědomuješ. Je to tvoje nevědomí. Všechno, co jsi v sobě potlačil/a nebo vytěsnil/a. Můžou to být emoce, vzpomínky, nežádoucí části osobnosti, myšlenky, věci za které se lynčuješ, za které tě lynčovali rodiče/prarodiče … 

Častokrát máme dojem, že bychom neměli mít nějaký pocity nebo myšlenky. Že je to špatně. To je takovej strašnej bullshit! Přesně tyhle naučený způsoby vedou akorát k tomu, že potlačujeme sami sebe. Snažíme se předstírat, sami před sebou, že takový nejsme. Potlačujeme myšlenky, potlačujeme emoce, nikomu o tom neříkáme .. až do tý doby, než to bouchne.

Zmocní se nás Stín. 

My pak někomu sprostě vynadáme, dáme mu pár facek, podvedeme partnera, ožerem se jako debilové, uděláme nějakej jinej fuckup, … pak se za to pořádně zlynčujeme, protože takový NEMÁME BÝT … a jede to celý nanovo. Jsme zacyklení a nemůžem z toho ven.

Jak z toho ven? 

První důležitej krok je – zastavit se a přestat před tím utíkat. Připustit si, že možná nejsme takový, jací si myslíme, že jsme. Upřímně – často máme tendence vidět sami sebe v takový přikrášlený verzi 😀 

Co se týče svépomocných cest, doporučuju knížky, knížky a zase knížky. E-book Jak mít u prdele po medojedsku (odkaz tady) , pracovat na zlepšování vlastní sebereflexe, sledovat kdo mě sere a čím, a otáčet si to proti sobě otázkou “A co když na to reaguju proto, že se mě to týká?” 

A možná taky – dovolit si nebýt na to sám/sama. Najít si nějakého průvodce/terapeuta, se kterým můžeme sdílet svoje nitro. Sdílet, co máme doopravdy v sobě. Sdílet, co nás trápí. Sdílet i to, co by druzí nemuseli přijmout. 

Integrací (přijetí) našeho Stínu jde ruku v ruce se zvyšováním sebelásky. Protože sebeláska je o tom, že dokážeme na sobě mít rádi i ty vlastnosti, které se můžou tvářit jako nežádoucí. Dokážeme se milovat takový, jací jsme. 

Pokud ti toto téma připadá zajímavé a chtěl/a bys svého stínového průvodce (nebo terapeuta) neváhej mi napsat a domluv si se mnou konzultaci🙂