Byla jsem vždycky sama sebou?

Rozhodně ne.

Vlastně to, kým jsem, je výsledek posledních několika let. A k tomu, abych si dovolila být sama sebou,  nejdřív muselo přijít uvědomění, že sama sebou nejsem. 

Kým jsem teda byla, když ne sama sebou? 

Byla jsem tím, kým mě chtěli mít ostatní. A tenhle proces  “buď taková, jakou tě chce mít okolí” začal už v dětství. 

Nejprve jsem se přestala vztekat, protože rodiče vzteklou holčičku nechtěli.

Ve škole jsem se pak přestala pokládat otázky, protože paní učitelka neměla ráda, když jsem dávala blbý otázky nebo jsem nerozuměla tomu, co říká. Pochopila jsem, že musím být chytrá a ne hloupá, takže jsem všecko začala jen odkejvávat, aby si nemyslela, že to zase nechápu. Na střední škole pak .. no, tam jsem byla pořád moc sama sebou:)) ..takže během střední jsem se celkově přestala výrazněji projevovat, protože to bylo odmítáno. 

Vždycky jsem se bavila víc s klukama, a z jejich rozhovorů jsem pochopila, co všechno je na holkách štve. A tak jsem odstranila všechno holčičí, co by kluky a později partnery mohlo rušit. V partnerských vztazích kdykoli jsem udělala něco, co bylo neseno nelibě, jsem upravila svoje chování a “to něco” uklidila do pomyslnýho sklepa, aby mě můj partner měl rád. 

Do toho sklepa jsem v průběhu svojí sportovní kariéry nacpala spoustu dalších věcí, který mě mohly brzdit v mým sportovním výkonu a v tom, aby mě měli trenéři rádi. Celkem mi to šlo, začala jsem vyhrávat zápasy a turnaje, a po chvíli se z toho stalo očekávání “bez zlatý se nevracej”. A já pochopila, že lidi maj rádi tu “úspěšnou” zápasnici. Ta “neúspěšná” je buď přehlížená (“to nevadí, příště to vyjde”) nebo rovnou odmítaná.

Takže jsem byla tvrdá a silná zápasnice. Holka, která neotravuje s emocema. Je chytrá, vystudovaná, racionální a soběstačná. Všechno zvládne. V partnerským vztahu nepičuje, uklidí, vypere, uvaří, .. nastaví. 

Žila jsem v přesvědčení, že tohle jsem doopravdy já.

Vůbec mě nenapadlo, že tohle ze mě udělalo okolí, kterýmu jsem se snažila ze všech sil přizpůsobovat. 

Můj sklep “špatný Sandry” se postupem času přeplnil, začal praskat ve švech, a ten bordel se začal vyplavovat ven 😀 .. a to v podobě permanentního stresu, nasrání, emoční lability, pocitů úzkosti, strachu a bulimie. 

To mě svedlo na mojí cestu sebepoznání. Hlavně ta bulimie. Potřebovala jsem vědět, PROČ to tak mám a proč mi s tím nejde přestat. Začala jsem bádat a navštěvovat terapeuta. Postupně jsem rozklíčovávala hádanku “kdo kurva jsem?” 

Znáš pohádku Ledové království? Nádherná. Hodně jsem si u ní zaplakala. Několikrát. I teď, když dávám dohromady tenhle příspěvěk 😀 

Hlavními hrdinkami jsou princezny Elsa a Anna. A právě příběh Elsy krásně ztvárňuje to, o čem tu píšu. Potlačení svých schopností (sebe sama), aby byla bezpečná (přijatelná) pro okolí. 

No, příběh vygraduje ve chvíli, kdy Elsy pomyslnej přeplněnej sklep praskne a Elsa udělá pěkný čóro 😀 

Přihazuju písničku Let it go. Anglická i česká verze (Najednou) jsou naprosto geniální. Vnímej ten text, vnímej slova. A pozoruj, co to dělá v tobě 🙂 .. A pak mi napiš, co to s tebou udělá.

Odkaz na písničku tady.

Jak to s Elsou dopadlo? Trochu spoiler: Získala svobodu a našla v sobě obrovskou sílu, kterou pak mohla využít pro dobro celého království. A byla happy 😀 

No, a když jsem tu hádanku “kdo jsem” konečně vyluštila, musela jsem se popasovat ještě s náročnějším úkolem 😀 – dovolit si BÝT JÁ. S čímž se pojil samozřejmě strach z odmítnutí od všech, na kterých mi záleželo. Byla jsem rozhodnutá, že i s tímto protivníkem se chci utkat. 

Dovolila jsem se postavit sama za sebe a potkat se s strachem z odmítnutí.

Jak tenhle match dopadl? Skvěle. Odmítnutí přišlo od všech lidí, kteří do mého života již nadále nepatřili. Tím pádem se ale uvolnil prostor pro to, aby do mého života přišli lidi nový, kteří ke mně patří a přijímají mě takovou, jaká doopravdy jsem a chci být.

Tenhle článek píšu s respektem a úctou ke všem učitelům, spolužákům, trenérům, partnerům a rodičům. Děkuji vám všem za to, co jste mi předali♥️