Naleštěná bída

Známe to všichni. Na instagramech a jiných sociálních sítích máme možnost sledovat perfektní životy našich přátel, známých osobností nebo influencerů. Můžeme taky vidět, v jakém luxusu žijí, když třeba vyrazí na dovolenou. Dokonalý fotky velkých all inclusive komplexů a fotky nádherných čistých pláží to jenom potvrzují. Ráj na zemi. Tak to často bývá prezentováno 🙂 A právě jeden takový hotelový rezort mě podnítil k tomu, abych sepsala další #desnedlouhyslinty !alert!

No kdo by tenhle luxus nechtěl taky ochutnat?

Do Dominikánský republiky jsme vyrazili s omezeným finančním budgetem na dobu neomezenou, takže jsme přebývali v pro nás cenově dostupnějších typech ubytování. Vždycky jsem si ale říkala, že to musí být dovolená snů, ubytovat se v nějakým takovým rezortu. Věděla jsem, že si to jednou potřebuju vyzkoušet.

A taky že vyzkoušela!

Když jsme končili náš pobyt v Dominikáně, rozhodli jsme se ho zakončit ve “velkém dovolenkářském stylu”, a jako takovou sladkou tečku za našimi cestami jsme si zaplatili dvoudenní all inclusive pobyt v rezortu u pláže. Za dvě noc jsme vyplázli nějakých 8500 Kč (V den našeho odjezdu byla cena 16 000 Kč za noc), což byl pro nás dost nadstandard, ale měli jsme z toho radost a na zakončení našeho dominikánskýho tripu jsme se těšili jak děti na Vánoce.

Střízlivět z našeho nadšení jsme pomalu začali hned po našem příjezdu do rezortu, kde nám z bezpečnostních důvodů nejdřív sebrali naše mačety na kokosy (jo, dává to smysl, ale byli jsme smutný :D), a pak jsme šli k recepci, kde bylo obrovský množství lidí. Jakoby, samozřejmě nás to mohlo napadnout, že na celý rezort asi nebudeme uplně sami 😀 Docela se těším na ten moment, až někdy nebudu z těch lidí překvapená.

Po checkinu nás doprovodil místní mameluk na pokoj. Vždycky cítím zvláštní druh napětí z očekávání, než se otevřou dveře hotelovýho pokoje. Miluju to. Už od dob výjezdů s kickboxerskou reprezentací si užívám ubytování po hotelech a hotelový snídaně. Dveře se otevřely, vstoupila jsem do pokoje, a .. nic. Asi jsem za ty prachy očekávala něco víc ”wow” .. vlastně mi to přišlo jako celkem normální, v pohodě pokoj s nádechem jakýsi ”sterility”.

Tyvole dyť je to jak králíkárna!

Proplula jsem pokojem až na balkónek, zčekla úžasnej výhled na oceán a pak můj pohled zůstal viset na desítkách dalších balkónků, který se tyčily podél celýho rezortu. Moje myšlenky se nahned stočily k asociaci jakýsi králíkárny, která je postavená tak, aby se do ní narvalo co nejvíc králíků. Pak jsem se podívala, kolik těch ”králíků” se hemží tam venku po areálu. Ruch jak na Václaváku.

”Tohle jen ráj, se kterým se potkávám na sociálních sítích?”

Nevadí, dáme tomu šanci a uvidíme. Byl čas oběda, a tak jsme šli rovnou do jídelny se záměrem spravit si chuť. To se nám moc nepodařilo. I když množnosti výběru jídla byly dost velký, uspokojení mých chuťových potřeb se nekonalo. Asi bych to okomentovala jedním slovem. Dominikána:D Dominikánská kuchyně mě celkově moc neoslovila, všechno mi přišlo takový bez chuti, mdlý .. kromě ananasů teda. Ty byly naprosto v topu.

Co mě trošku vysíralo, že jsme neměli na hotelovým pokoji ručníky, a ani po žádosti o ně a následně další urgenci jsme je nedostali. Podařilo se nám je vysomrovat až napotřetí. Celkem slušný. Řekněme, že jsem se cítila trošku nekomfortně, když v takovým hotelu musím o něco škemrat:D . V Dominikáně maj prostě spoustu věcí uplně u prdele. Nemůžu říct, že bych byla překvapená.

Z čeho jsem překvapená upřímně byla – v koupelně, která byla spojená se záchodem – chyběla štětka na hajzl. Chápeš to 😀 ?? Taková základní věc, bez který si sotva dokážu představit spokojenej život v rámci partnerskýho soužití !! Zjistila jsem to tak, že jsem jí zrovna zoufale potřebovala:D Řekněme že to byla trošku shitty situace. Nu což, nějak jsem si poradila (nechávám prostor čtenářově fantazii) a začala jsem se strašně smát. Což o to, vzhledem k tomu, že jsem, jak říká můj muž ”strašný hovado”, a něco takovýho mě nerozseká. Co mě ale rozsekalo byla představa, že stejnou situaci je nucena řešit nějaká žena – dáma. Třeba taková ta, co sere duhu. Můj samovtip mě sestřelil, a já celou storku letěla vyslepičit svýmu muži, takže jsme se oba svíjeli s křečema od smíchu a měli jsme slzy v očích.

Vzhledem k tomu, že jsem mistr v umění JAK MÍT U PRDELE, mě takovýhle situace nemůžou rozhodit, a beru je s nadhledem. (chceš mít taky u prdele? Napsala jsem návod v podobě eBooku > JAK MÍT U PRDELE po medojedsku ) Nicméně ve snovým rezortu bych očekávala, že podobné věci nebudu muset vůbec řešit.

Leda by to byla jenom iluze ráje, kterou jsem si vytvořila na základě informací dostupných ze sociálních sítí.

Sociální sítě jsou většinou využívány k prezentaci naší Persony (taková výkladní skříň toho, co je v nás a kolem nás nejlepší a co chceme, aby o nás všichni věděli). Je to normální, je to v pořádku. Co je trošku horší, že máme tendence si věci trochu přikrášlovat a ukazovat jen jednu stranu mince (tu dokonalou) a po tý druhý jako by se slehla zem.

Tím, že ukazujeme jen takovou umrdanou polopravdu, vlastně vytváříme iluzi dokonalosti. Naleštěná bída.

Velký špatný nastane tehdy, pokud zapomeneme na fakt, že mnoho lidí tendencím vylepšovat realitu podlehne, my tomu začneme věřit, a začneme vnímat tuhle iluzi dokonalosti jako nějaký standard, jak by to mělo vypadat. Ještě větší špatný potom přichází, když s tou neexistující dokonalostí začneme porovnávat sami sebe nebo náš život.

Kam to vede? K nízký sebe hodnotě a nevážení si sebe sama.

Sledujeme fejkový obrázky, který nám někdo předloží, a věříme, že to je skutečné. Věříme, že je to pravda. Oni jsou tak moc dokonalý, zatím co my máme spoustu chyb a vad. Naše životy stojej za vyližprdel. Máme pocit méněcennosti. Máme pocit, že jsme špatně. Začneme se motat v kruhu, a snažíme se dosáhnout dokonalosti, která prostě neexistuje. Zároveň začneme nenávidět tu část nás, která není dokonalá, a která by podle všeho neměla vůbec existovat.

Jak z toho ven??

V první řadě nevěřit sociálním sítím a brát je s rezervou. Je potřeba si uvědomit, že každá mince má dvě strany – rub a líc. Každá věc má k sobě nějaký protiklad, tím je zachována rovnováha. Všechno dobré a úžasné má k sobě protiklad něčeho špatného a hrozného. Světlu dělá protiklad tma a Personě (tomu, co ukazujeme) dělá protiklad Stín (to co je skryté). A taky je potřeba si uvědomit, že svůj protipól má i to, co vidíme na sociálních sítích. Ten už ale my neuvidíme.

Žádnej nasvalenej borec, kterej má svoje tělo vyhnaný steroidama ti neřekne, že mu třeba nestojí péro. Žádná vysportovaná holka s libovou postavou, která dře a striktně drží stravu se nebude chlubit, že se třeba přežírá, a pak to jde vyzvracet. Žádnej vegan, kterej zachraňuje zvířata tím, že jde vzorně příkladem nikde nezmíní, že třeba zhltne párek, když ho nikdo nevidí. Nebo co třeba žena, která sdílí, jak má úžasného partnera, který jí každou chvíli obdarovává kyticemi růží a honosnými dárky? Je to opravdu tak dokonalé nebo pod tím je něco, co není na první pohled vidět?

Jak dosáhnout dokonalosti? Přijmout vlastní “nedokonalost”

Pokud se přestaneme hnát za dokonalostí (která je navíc fejková! Tenhle boj nemůžeš vyhrát ty blázne! ), a naopak přijmeme sami sebe takové, jací jsme, dokážeme vystoupit z toho bludnýho kruhu. Přijmout se takové, jací jsme znamená, že přestaneme odmítat ty ”špatné” vlastnosti, které máme a za které se třeba nemáme rádi. A právě přijetím té druhé strany mince, toho protipólu se staneme kompletními. A tedy – dokonalými.

Líbily se ti fotky? Můžeš se na ně podívat ještě jednou. A porovnat je s originálem.

Téma přijímání vlastní nedokonalosti a nevyhovující části sebe sama rozebírám v eBooku JAK MÍT U PRDELE po medojedsku. Chceš vědět víc? Tak čekuj tady >>

Na závěr bych chtěla dodat, že pociťuju vděk za to, že jsem si sama mohla na vlastní kůži vyzkoušet pobyt v luxusním all inclusive rezortu u moře. Byla to pro mě úžasná zkušenost. Ukázalo mi to, že tohle není směr, který by mě naplňoval a dělal šťastnou. Samozřejmě mě k týhle situaci napadaly otázky o vlastní (ne)skromnosti. Něco jako – “co by za to dali jiní, aby na takovém místě mohli být? A ty akorát pičuješ a není ti to dostatečně dobrý.”

Při zkoumání týhle možnosti jsem zakončila svoje dumání na tom, že vlastně takový ”luxus” nepotřebuju, a že mnohem víc mě naplňuje příroda a pobyt v ní. A že je mi u prdele jestli jsem skromná nebo ne:D Je v pořádku, když někoho pobyt v takových rezortech uspokojuje. Sama za sebe dávám tenhle typ dovolenkářství do šuflíku ”naleštěná bída”.