Náš společný příběh započal, když jsem si procházela svojí africkou torturou. Tehdy mi napsal. Nevěděl, proč zrovna se mnou, když mě vůbec nezná, má potřebu sdílet svoje životní tajemství. Tajemství, který se do té doby neodvážil nikomu říct. Četla jsem si jeho zpověď, a byla jsem tím příběhem natolik zasažená, že jsem ho celý probrečela.
Cítila jsem tu bolest, a utrpení, kterým si jako malý kluk musel projít. Události, které si prožil zapříčinily psychiatrickou diagnózu a v současné době nezbytnost braní antidepresiv. Má tedy papíry na hlavu, což z něj činí Titulovaného Blázna. Po nějaké mailové komunikaci a pár hovorech mi řekl, že se cítí mnohem líp a přihodil k tomu dovětek, který měl vůči mně dost silný impact.
„Sandro, měla bys dělat terapie. Budeš skvělej terapeut.“
A tak bylo zaseto semínko, kterýmu jsem nebránila klíčit. Díky mýmu daru v podobě empatie, samostudiu psychologie, a tomu, že jsem už nějakou dobu byla na sebezkušeností cestě, jsem byla schopna porozumět šrámům na duši Blázna, „vzít ho za ruku“ a ukázat mu směr, který vede z temnoty. Rozhodnutí, a první krok byl ale pouze na něm. Udělal ho, a tím započala naše společná cesta.
Za ty dva roky, které spolu pracujeme jsme ušlápli celkem štreku. Od sebepoškozování a únikům k marihuaně jsme se dostali k řádu, sportu, zdravé a stravě. Přiblížili jsme se k pozitivnímu myšlení a vděčnosti za všecko, co jsme od Života dostali a co dostáváme. To vše Bláznovi pomáhá v jeho cestě ke spokojenýmu Životu. Nic z toho by ovšem nebylo možné, když by ON SÁM nechtěl, a nevynaložil značné úsilí. Je to JEHO práce. Já figuruju pouze jako guide, který dává nabídky typu „podívej se tímhle směrem“.
Za ty dva roky (od chvíle, co jsem nechala klíčit semínko „Medojed terapeut“) naklíčený semínko zakořenilo, a stala se z něj malá rostlinka s energií a chutí růst. Zintenzivnila jsem svoje studia a zájem o psychoterapii, psychologii, psýchu. Přibrala také další svěřence, kteří se nenechali odradit tím, že ještě nemám žádný oficiální papír. Ostatně – na to, aby člověk dokázal pomoci někomu jinému asi žádný papír není potřeba. Někdy je to „jen“ o otevřenosti srdce a porozumění. V současné době jsem psychoterapeut ve výcviku, a je to cesta, která mě naplňuje. Protože mi dává smysl.
Co mě vůbec podnítilo k tomu, abych tohle všecko sdílela?? Současná doba, opatření, restrikce a jejich působení na psychiku lidí, třeba i mýho Blázna. Pracně budovaný řád v jeho životě, který je pro jeho duši léčivým pomocníkem, se najednou rozpadl a on zůstal zavřený doma bez možností s tím cokoli dělat. To mě dostává k myšlence, že pro lidi s různými depresemi nebo třeba se sebevražednými myšlenkami, je tohle omezení devastující. Potřebují něco dělat. Potřebují dělat činnosti, které jim pomáhají ukotvovat se v realitě. Protože když jsou nuceni zůstat doma, velmi snadno se jich začne zmocňovat temnota.
A můj milý Blázen není jediný případ, který osobně znám.
Ostatně – řekla bych že ta temnota se zmocňuje většiny lidí, a to nemusí mít přímo diagnózu, nicméně někteří jsou prostě „ohroženou skupinou“ a jsou vůči takovým omezením náchylnější. Jaký je rozdíl v ohleduplnosti vůči ohrožené skupině se slabou imunitou a ohleduplnosti vůči ohrožené skupině se sníženou psychickou odolností???
Vždyť to může skončit i sebevraždou
.. a že má každý možnost, jestli si sáhne na život nebo ne? Stejně tak jako si každý může vybrat, jestli se bude starat o své fyzické zdraví a imunitu. Kde je ta „spravedlnost“ ? V každém případě, sdílení svých niterných obsahů má léčící charakter. A pokud se jedná o jedince, jako je třeba můj drahý Blázen, je pro něj velmi obtížné najít člověka, u kterého se mu dostane dostatečného pochopení vůči jeho temnotě. Díky poznání, že existuje někdo, s kým může sdílet svoji bolest či temnotu, přijde úleva.
Protože vědomí, že někdo dokáže porozumět jeho bolesti vede k pochopení, že není sám.
Jsem vděčná, že na tomto místě můžu sdílet i dovětek od samotného mého milého Blázna, který k mýmu příspěvku přihodil vlastní komentář:
Sdílení je podle mého názoru zaručený ozdravný prostředek. První a nejtěžší krok je nelhat sám sobě, postavit se pravdě do očí a uvědomit si, v jaké situaci se skutečně nacházím. Není důležité, jestli to je nebo není moje vina. Už samo uvědomění je první zastávkou na cestě za lepším životem. Jenže někdy je té bolesti více než je schopen člověk unést. No a v tu chvíli je potřeba zrcadla v podobě někoho druhého. Prakticky odmala jsem v sobě nosil hodně bolesti, spoustu křivd, strachu a můj život bylo jedno velké utrpení. Byl jsem na to sám. Styděl jsem se za svá trápení, bral jsem to jako svoji slabost a nikdy jsem nikomu skutečnou pravdu neřekl. Nikdy se o ničem nedozvěděla ani má partnerka, jenže bolavé neviditelné jizvy ve mně zkrátka byly a občas se prostě rozbolely… Co bylo nejhorší, některé věci jsem potlačoval i sám před sebou, takže jsem vlastně sám před sebou utíkal. Měl jsem to štěstí, že jsem v době, kdy už jsem chodil opravdu po dně narazil na Sandru a seznámil jí s celým svým vnitřním příběhem. Byla to intuice říct to právě jí, ale mělo to tak být, protože jsem v ní našel člověka, kterého jsem v tu chvíli zřejmě podvědomě hledal. Člověka, který mě chtěl opravdu pomoci, který mě za nic nesoudí, pochopí, nelituje a má potřebnou empatii. Má vlastně podle mě v tomhle takový zvláštní dar. Máme za sebou kus cesty a vzájemně jsme si toho hodně dali. Já jsem postupem času zjistil, že žádná diagnóza není konečná a že všechno se dá nějakým způsobem opravit. Postupně začínám chápat své bolesti a hlavně tak nějak všechno beru jinak, je mi daleko líp. Každý má šanci na spokojený život, je to jen otázka nějakého rozhodnutí, uvědomění a práce se sebou. Všechno v nás i kolem nás je v podstatě jedna velká hra a my si tu hru máme užít, ne se jí protrápit. Každý dostane do ruky jiné karty, ale je jen na nás, jak s nimi naložíme. Ty špatné karty jsou podle mě od toho, abychom si uvědomili radost z těch dobrých, všechno má nějaký důvod… Jsem vděčný za všechno tohle uvědomění, za svůj život, ale bez svého průvodce bych to nezvládl. Proto bych každému doporučil, sdílejte svá trápení i radosti svým nejbližším, svému terapeutovi, někomu milovanému, může to být klidně jen jedna osoba nebo víc, to je jedno. No a hlavně, buďte upřímní sami k sobě!
Baví tě medojedí #desnedlouhyslinty ??
Pak nepochybuju, že eBook JAK MÍT U PRDELE po medojedsku zhltneš jedním dechem!
Nauč se žít svůj život tak, jak chceš, bez ohledu na to, co si o tobě myslí ostatní. Změn svůj život a užívej si ho v duchu medojedího uprdelismu.
Napsala jsem tento eBook, aby ti pomohl užívat si život bez zbytečných nasraností, se kterými se potkáváš. Vysvětlí ti taky, jak být sám sebou bez ohledu na to, co si o tobě myslí ostatní. Chceš změnit svůj život a začít si ho tvořit podle sebe? Jde to! Skrze eBook se dozvíš, jak na to.
Zvu tě do světa medojedí svobody a uprdelismu!