V prostředí bojových sportů jsem byla od svých 19 let, kdy jsem si vyzkoušela první hodinu kickboxu a po dvou letech měla svůj první zápas. Skrze polokontakt jsem postupně přešla k ringovým disciplínám. Celkem mi to šlo, a já sklízela úspěchy doma i v zahraničí. Dostala jsem se do národní kickboxové reprezentace a vozila medaile z evropských i světových mistráků. V létě 2017 jsem dosáhla pomyslného stropu v kickboxu vítězstvím na Světových hrách (tehdy jsem dostala přezdívku Medojed, ale o tom až později). Světové hry jsou taková Olympiáda pro neolympijské sporty. Dohromady mám odboucháno přes 120 zápasů skrze různé bojové disciplíny. Řekněme, že jsem byla celkem tvrdá holka 🙂 

>> na video ze zápasu se můžeš podívat třeba tady <<

Následně jsem přešla na zápasovou disciplínu MMA. Tehdy disciplína MMA začala nabírat na popularitě, a stejně tak i mé jméno. Stala se ze mě rostoucí sportovní celebritka (byla jsem i u Krause), která měla před sebou slibnou kariéru. 

Vlastně celou mojí sportovní kariéru se se mnou táhla otázka "Proč vůbec to dělám?" Doprovázela mě všude. Na tréninky, který pro mě byly mnohdy utrpením a kolikrát jsem je probrečela, i do zápasů, před kterými jsem se hroutila strachy v šatně. Pořád jsem se ptala sama sebe "Proč to doprdele dělám?!" Takovým držhubným pro mě byla zvednutá ruka po vyhraným zápase. To byl super pocit, kterej se násobil tím, že za mnou po zápasech chodili lidi a plácali mě po zádech. Moje ego se ukájelo v sebedůležitosti. 

Hledala jsem spoustu externích motivací, proč u toho sportu vydržet a pokračovat. Dělám to pro trenéra, dělám to kvůli těm reprezentačním výjezdům, protože ty lidi miluju, dělám to pro fanoušky, dělám to proto, abych se jednou tím sportem živila, dělám to proto, že mi to prostě jde ... ale ani jednou mě nenapadlo, že bych to měla dělat pro sebe. Proč? Protože jsem to uvnitř dělat nechtěla, ale zároveň se bojový sport stal mojí potřebou. Já v tom pokračovat "musela". 

Taky tě napadne nějaké tvoje "musím"? Něco, co prostě musíš dělat, i když se ti nechce? 

Ani v jiných životních oblastech jsem nebyla zcela spokojená. Moje finanční situace vypadala tak, že jsem přežívala z měsíce na měsíc, závislá na kusu žvance, který odpadl od huby nárazovým sponzorům. Sportovní příprava nebyla zrovna levná záležitost. Většinu času jsem trávila v tělocvičně buď svými tréninky nebo tréninky svých klientů. 

Partnerské vztahy pro mě taky nebyly naplňující. Vzhledem k tomu, že jsem sama měla větší koule než mnoho mužů, potřebovala jsem vedle sebe muže silnějšího, než jsem byla já. Pochopitelně jsem si chtěla připadat vedle svého partnera jako žena, což v mém případě byl celkem oříšek 😀 Vztahy, kterými jsem procházela, byly trochu tvrdšího ražení. Ti kluci byli úžasný, nicméně jsem potřebovala trochu více citu. 

Byla jsem zaseknutá v pocitu nenaplnění, takový všudypřítomný prázdnoty. A tuhle prázdnotu jsem kompenzovala různými prostředky, utíkala jsem od reality. Jedním z prostředků útěku pro mě bylo jídlo. To však šlo do kolize s mojí sportovní činností, protože jsem si musela hlídat váhu. A tak sjem si zadělala na další problém, který dostal podobu bulimie. Svoje vysportovaný a silný tělo jsem vnímala jako nedokonalý. Neměla jsem ho ráda.

Neměla jsem ráda sama sebe. 

Jednou mi můj trenér Míša po nějakým mým psychicky vyhroceným tréninku, kdy jsem se skládala, řekl

“Sandro, musíš to mít trochu u prdele, jako medojed."

Nechápala jsem, vocogo. Pochopitelně. Následně mi poslal ono “instruktážní” medojedí video, a já se do medojeda zamilovala. Tak se stal mojí vnitřní inspirací a průvodcem.

Chceš se zamilovat taky? Tak čekuj tohle >>video<< Díky němu snáz pochopíš odpověď na otázku "Proč zrovna medojed?"

To je jedna z nejčastějších otázek, a nejhůř se mi na ni odpovídá 😀  "Proč ti říkají medojed?" obvykle odpovídám "Protože medojedovi je všechno u prdele." Z následné reakce "Aha." je zřejmé, že odpověď na položenou otázku nebyla uspokojující. Pochopitelně. Proto raději rovnou odkazuju na instruktážní medojedí video.

Medojed se tedy stal mým vnitřním průvodcem. Moje vnitřní nastavení se začalo odrážet na sportovních výsledkách a sportovní kariéra se mi začala rozsypávat. Ráno jsem se budila s pocitem úzkosti. Od nepříjemných pocitů jsem utíkala skrz jídlo. Věděla jsem, že je potřeba něco změnit, jinak si koleduju o pěkný zdravotní průšvih. 

Tím začala moje dobrodružá cesta za (sebe)poznáním a studium psychologie a zkoumání vlastní psýché. Začala jsem se systematicky věnovat hlubinné analýze a nastoupila do psychoterapeutického výcviku. Výsledkem studia a bádání bylo pochopení příčiny mojí bulimie a po více než deseti letech jsem si konečně dokázala odpovědět na otázku "Proč?" Pochopila jsem, proč jsem "musela" dělat bojové sporty, a jaké byly nevědomé pohnutky, které mě k tomu dovedly. A nejen to.. 

Dokázala jsem opustit prostředí bojového sportu a začít doopravdy žít!

Od té doby se můj život začal měnit. Kolikrát jsem si přišla jak Alenka v říši divů a začaly se mi otevírat možnosti, o jakých se mi dříve ani nesnilo. Začala jsem chápat principy tvorby vlastní reality, moje finanční situace se mnohonásobně zlepšila a našla jsem životního partnera, se kterým mám harmonický vztah. Nabyla jsem vědomí, že můj život je v mých vlastních rukách a že nejsem obětí osudu.

V současné době tedy pomáhám těm, kteří se nachází v podobné situaci, v jaké jsem byla sama. Byla jsem nespokojená, něco mě sralo a nevěděla jsem, jak se z toho vymotat. Dělám průvodce lidem, kteří se chtějí přiblížit a porozumět svojí vlastní duši, chtějí změnit svůj život nebo pochopit souvislosti, se kterými se v životě potkávají. 

napsala jsem eBook jako pomocný nástroj pro ty, kteří se chtějí vydat na cestu uprdelismu, ale třeba ještě nevědi, jak na to. Prostřednictvím tohoto eBooku čtenáři nabízím soubor nástrojů, které mu budou nápomocné v cestě za medojedím zenem. Vyšlapala jsem cestu, kterou tímto prostřednictvím nabízím. Ta cesta může vést ke spokojenému životu, bohatství a schopnosti tvořit si svůj vlastní život. Rozhodnout se a udělat ten krok už musí ale každý sám.